Už dlouho v sobě hledám ta správná slova, jak vyjádřit a vysvětlit, jak často se naše společnost mýlí a jak se nechá strhávat mediálními kampaněmi typu „ústavní péče je špatná a je třeba ji stále reformovat“, a často jsou to právě dětské domovy, které jsou terčem útoků včetně lidí, kteří v nich pracují a často se jedná o lidi, kteří tam nejdou za finančním ohodnocením, ale za tím, že věří, že ty děti si zaslouží mnohem více.
Máme ze sebou reformu pěstounství, která měla dle médií pomoci hlavně těm dětem, ale spíše ukazovala, kolik kdo bude brát, když si vezme dítě k sobě. Pokud bychom jako lidé chtěli skutečně pomoci těmto dětem, tak není třeba reforma, která jen pomohla panu Macalovi k tomu, aby si na pardubickém kraji rozjel své neziskové organizace pro školení pěstounů. Či navrhovaný plán paní Marxové, která chce dětské domovy sdružit pod jedno ministerstvo tak, aby splnila požadavky norských fondů pro přijetí nemalých částek na reformu pěstounů, která u nás moc nezafungovala. Nemůžeme na naši společnost aplikovat věci, ke kterým musí dospět, a přijmout jako běžné, že těmto dětem dáme střechu nad hlavou, protože jde přeci o slušnost a úctu, nikoliv o peníze. Nic víc, nic míň.
Často se v médiích objevují různé mýty, které v lidech zanechávají pocit toho, že je dítě v 18 letech z DD vyhozeno, či že se tam děti nemají dobře a potřebují skutečnou rodinu. A teď se ptám sám sebe, proč i v tom, co píšu není to skutečně proč ? Proč jsou stále na pranýři lidé a ústavy, které přeci nemohou za to, že dítě skončí v DD, nebo snad ano ? Sami se zamyslete nad tím, jakou pravdu chceme vidět tak, abychom se jako veřejnost přiklonila k průzkumům, které děti nezachraňují, ale pouze z nich dělají čísla. Kde je ta naše slušnost a úcta k člověku?
Nejsem člověk, který se politicky vyjadřuje či poukazuje na věci, které jsou špatně. Ale cítím potřebu se zastat lidí v dětských domovech a samotných ústavů, v kterých se pohybuji už do roku 1996, kdy jsem vychovával své kluky a teď mám další děti doma. Vidím neskutečné změny v péči o děti a domovy, které prošly rozsáhlou rekonstrukcí proto, aby dětem daly pocit rodiny. Není den, abych mezi těmito lidmi a dětmi netrávil čas a nesdílel jejich obavy o děti, kterým dávají vše, či je ochraňují před realitou jejich rodin. Nebo dokonce jedeme do gheta hledat jedno z dětí a člověk vidí tu realitu.
K jádru věci, dětský domov a systém nemůže za to, že rodina selže a dítě musí být umístěno do ústavní péče. Proč se neukazují skutečné příběhy dětí a to, proč v tom DD skutečně jsou? Je to něco, co se nehodí do dnešní doby či médií? Proč se neřekne nahlas, kolik těch dětí bylo zneužito svými rodiči, týráni, či necháni bez jídla? Proč se neukáže skutečně tvář toho, kde započala chyba? Proč se najednou stane nepřítelem státu číslo jedna ústav, který se stará o děti?
Kdo z nás by nechal dopustit, aby jeho dítě skončilo v ústavní péči? V dětských domovech už několik let funguje rodinný systém, který poskytuje dětem krásné zázemí, aby nestrádaly po materiální stránce. Mohou tam být až do svých 26 let, dokud studují, ale to, že dítě na svou vlastní žádost odejde v 18 letech s úsporami, které šetří domov a jeho rodina ho o vše připraví během pár měsíců, se už neukáže. Pak to dítě hledá pomoc v DD, protože nikoho jiného nezná. Dětské domovy často riskují a těmto dětem pomáhají i nadále a hledají směr. Pokud chceme mezi tyto děti vstoupit či jim pomoci, není třeba jim kupovat drahé telefony či notebooky, ale dejte jim svůj čas. Spojte se přímo s dětským domovem ve Vašem okolí a zeptejte se, co potřebují, zdali učebnice do školy nebo oblečení či zaplatit kroužek. Není třeba, aby se měnil systém, ale je třeba, abychom se změnili my sami.
Nikdo není dokonalý a ani systém, protože ho utváříme my sami, ale pokud bychom jako lidé skutečně mysleli pro dobro těch dětí, pak je nebudeme nutit do pěstounských péčí, když nechtějí, a nemají důvěru a DD jim dal střechu nad hlavou a šanci lepšího života. V poslední době, čím více jsem mezi domovy, setkávám se s tím, že se děti z pěstounských péčí vracejí, což je pro ně neskutečné trauma, kdy to lidé nezvládnou a jejich prvotní motivace nebyla o dítěti. Dítě, pokud se zklamalo už ve své rodině, se pak zklame v další, je pro něho velice těžké situaci pochopit a hledá chybu v sobě.
Jak můžeme označit Dětský domov či systém, že je špatný, když přeci nemohou za to, že selhali rodiče. Dokážete si představit, že byste věděli, že u dítěte docházelo k týrání či zneužívaní a vy musíte vše konzultovat s jeho rodiči a ještě ho přesvědčovat, že musí ke své rodině domů? I přesto, že máte velkou potřebu to dítě chránit? Otazníků je řada, ale na to vše musíme vždy najít odpověď my sami díky zkušenosti, nikoliv díky tomu, co si kde přečteme. Nebo další z mnoha kauz kolem Klokánků. Je mi upřímně líto těch dětí, které za nic nemůžou, ale jsou často zneužívány pro idee jiných. Jak mohla vést klokánky paní Vodičková, která se nebála veřejně špinit dětské domovy a lidi? Přeci nemohu hledat chyby jinde, když nám jde o stejnou věc, ale i přesto se to děje. Jsem v tomto naivní člověk, ale pokud pomáhám, pak nemohu hledat či vyzdvihovat svou práci jako tu nejlepší před ostatními. Každý přeci děláme, co cítíme a nejsme konkurencí. Jedinec nemůže zachránit svět.
Ne všechno, co je kolem nás, musí být pravda a ne všechno, co funguje v okolních státech s jinou kulturou se může aplikovat v naší společnosti, která se dle mého stále po 17.listopadu hledá. Pokud chceme pomoci, pak musíme i přijmout zodpovědnost, která s tím přichází.
Pomáhat se musí zodpovědně a tak, aby šlo skutečně o děti, ale o těch se moc nemluví, jen o tom, co se musí změnit. Zeptal se někdo těch dětí? Ty děti jsou často myšlenkově mnohem dál, než my sami a jsou v domovech skutečně štastný.
Tomáš Slavata