Text: Pavlína Slavatová
Foto: Jan Jirkovský
Kdyby se chrabrost a srdečnost dala zvážit na miskách vah, asi by ten můj úžasný manžel trhl rekord v těžké váze. On je totiž takovým těžkým kalibrem ve vodách filantropie a přírodním úkazem, který dřív koná, než počítá, kolik ho co bude stát. Řekla bych, taková občas neřízená střela, která letí do vody, aniž by se nejdřív ujistila, že tam ta voda je. Cílem přeci není sebezáchova, ale zachovat ty druhé. Ty, které naše společnost potřebuje, bez kterých se neobejde, i když o jejich práci smýšlí jako o něčem samozřejmém. A to nás štve. A tak se stalo, jak už mnozí víte, že po dobu té děsné pandemie nadchnul Tomáš spousty lidí, kteří svá auta plnili těžkými barely dezinfekce a svými podvozky drhli české silnice vydávajíc se směrem ke dveřím dětských domovů. Na naší zahradě se dennodenně hrál oblíbený šlágr: To už se mi tam nevejde. Ale vejde! Sklop sedačky. Všechny sedačky.
I přesto, že zachráncem a tím, kdo by měl být přednostně oceněn za to, že celé dny proseděl v autě, huntoval své triatlonem vybroušené tělo energetickými patoky, nekvalitní průmyslově zpracovanou stravou u McDonald’s a ještě k tomu nechal doma na holičkách svou krásnou ženu s ještě krásnějším dítětem, se v Tomášově hlavě zrodila myšlenka, že by chtěl ocenit ředitele a vychovatele v dětských domovech. Stejně jako u zdravotníků i u nich Tomáš vycítil, že pracovní nápor nadmíru překračuje hranici únosnosti, kterou navíc ještě v některých domovech ztěžovalo úmrtí milovaných kolegů.
„Chtěl bych ty domovy nějak ocenit. Chtěl bych jim dát něco hmatatelného, něco, co by mělo uměleckou hodnotu a čím bych jim vyjádřil to poděkování za to, že tady jsou pro ty děti.“
Ač jsme skutečně velmi umělecky založená rodina (pražská metra v devadesátých letech by mohla povyprávět), rozhodl se Tomáš ke svému velkému plánu přizvat Dalibora Šípka, který po svém otci zdědil lásku ke sklářskému umění a dokázal spolu s Tomášem vytvořit originální „trofej“, jejíž odhalení mělo nastat na půdě Jatek 78 – Cirk La Putyka, za což nesmírně děkujeme
Plný sál a slzy dojetí. Emocemi nabité odpoledne, ve kterém se Tomášovi podařilo na jedno místo shromáždit své přátele, tu pevnou půdu pod nohama sestavenou z lidí disponujícími penězi, časem a dobrou vůlí, a zástupce z celkem 140 dětských domovů. Ojedinělé setkání tváří v tvář těch, kteří by se bez Tomáše neměli šanci nikdy potkat, protože jejich životy jsou diametrálně odlišné. Bez potisku, bez značek, bez loga firem či fotek dětí z „děcáku“ se všichni dostali na jednu loď, jejíž příď se před rokem potápěla a záď ji v čele s Tomášem vlastníma rukama tahala z vody.
Kdyby tohle nedělní představení mělo mít název, jmenovalo by se asi podle Tomášovy oblíbené postavy Malý princ. Světem dospělých nepochopený člověk, který svou zvídavostí, trpělivostí a dětskou naivitou riskuje, protože miluje svět kolem sebe a protože chce, aby se slabší stali silnějšími. Tomáš nezná žádné „kdyby“, ale koná a to na úkor vlastního pohodlí a času pro sebe. Ta nedělní sláva, nákup cen, dezinfekcí, roušek, respirátorů či ochranných obleků ho stály nemalé peníze, které financoval z vlastních prostředků. A to je na tom to výjimečné. Konáme jako rodina, která se jednohlasně rozhodla, že svůj život obětuje pro ty druhé.
Krásné odpoledne by nebylo jistě tak krásné bez knírem zdobeného mistra vtipu a laskavosti Jirky Kohouta, jehož odlehčené moderování zamáčklo ty občasné slzy dojetí a dokázalo je proměnit v hlasitý smích. Proto, abychom ten velký emotivní zážitek dotáhli i po gastronomické stránce, jsme ke stolům v předsálí přizvali Zdravou pětku, díky které jsme se mohli s opadlou trémou a po celodenním půstu vzhledem k přípravám konečně i najíst. Kdo tam nebyl, asi neuvěří, jak silný otisk v nás tento den zanechal a jak hlasité bušení srdce vyvolala Tomášova děkovná řeč směrem k dětským domovům (viz přiložený dokument níže). Ani Tomáš v tento den neodešel „pouze“ se vzpomínkami, ale i on nejedno ocenění dostal. Federace dětských domovů ho jmenovala svým čestným členem a ocenila „Zlatým srdcem“, které i dnes zažilo svou premiéru a bude v budoucnu udělováno těm, kteří budou nezištně pomáhat dětským domovům. Tomášovi pak celý sál tleskal ve stoje a myslím si, že to pro něho bylo to nejcennější. Ten pocit své užitečnosti.
Když jsme se chystali k odjezdu, zjistili jsme, že přes všechna poděkování, dárky v podobě andělů, srdcí, dárkových kazet a výrobků od dětí nemáme kam dát kočárek. Ač jsme zpočátku propadli smíchu a následně zoufalství, vzpomněli jsme si na ten náš zahradní šlágr: To už se mi tam nevejde. Ale vejde. Sklop sedačky. Všechny sedačky.
Tento den se neobešel bez krásných slov a vzkazů ze strany všech domovů a přátel, které ještě prohloubily tu vřelost a pouto, které je s Tomášem pojí. Je mi opravdu velkou ctí mít vedle sebe někoho, komu patří následující řádky a kdo dokáže měnit svět kolem nás a navíc nás bezprostředně přijímat do svého života a obklopovat tím vším, co dokázal vytvořit. My všichni jsme toho součástí. Snažíme se ho chránit naší láskou a sympatiemi, aby on mohl chránit ty druhé.
„Pracuji ve VÚ 33 let a dnes jsem měl poprvé za celou dobu pocit, že mi někdo opravdu poděkoval. Mnoho let jsem říkal, že odměnou pro mne by bylo opravdové poděkování, které by mělo všechny atributy lidských hodnot. Po 33 letech jsem se toho dočkal a to díky Vám. Navždy bude vaše cena, kterou jste nám daroval připomínkou Vás jako obdarovatele, ale také zhodnocením mé práce. Má paní byla Vámi a samozřejmě i já okouzlena a dojata, a těmi pár slovy chtěla alespoň v rychlosti, bez zdržení vaší osoby poděkovat.“
„Vážený a milý Tomáši (snad oslovení nebudete považovat za familiérní),
chtěl bych se jen v rychlosti vrátit k nedělnímu setkání v La Putyce…pro mě a myslím, že i pro ostatní, to byl naprosto neuvěřitelně silný a emotivní zážitek. V plné šíři jsem se dokázal vcítit do toho, co jste dělal a děláte a mohu říci, že neznám nikoho, kdo by se choval tak altruisticky jako Vy a ještě tím dokázal nakazit své okolí. Ohromně nám všem pomohlo i to, jak jste dokázal ocenit naši práci, která je velmi často dehonestována na všech úrovních a my už se cítíme skoro tak, jako bychom opravdu mohli za to, že jsou děti odebírány z rodin…
Děkuji!“
„Nemusíš vždycky dělat jen to, co musíš, ale když musíš, tak musíš. Je nám velkou ctí, že můžeme být součástí toho „musu.“
Tomáši,
celý týden žiji ze společného setkání. Tolik emocí na tak malém prostoru jsem v životě nezažila, obrovské díky 🙂 Navíc se ti podařilo to, co ještě nikdy nikomu, a to všechny dětské domovy napříč republikou na jednou místě. Smekám, smekám, smekám.
Díky za vše :-))))))))
