Tak by se dal nazvat dnešní marathon v Drážďanech. První část jsem si proste řekl, že to zkusím, abych na trati nebyl co nejdéle, ale od 22. kilometru to přišlo 🙂 Náraz do zdi a už jen boj s vlastní hlavou, ale vzdát se můžeme vždycky. Mám za sebou téměř sedmdesát akcí, které jsem pořádal či spolupořádal, desítky dětských domovů, které jsem podpořil společně s příběhy lidí, dětí a poslední měsíc pomoc při zaplávách. Nemohu už mluvit o nějakém tréninku, ale dnes jsem si těch čtyřicet dva kilometrů užil do syta a vlastně měl prostor sám pro sebe. Sport mě zachránil od ulice a v tom je krásný. Dává nám sílu zvládat ten život jaký je. Člověk nechce zklamat a moc díky Terezce s Pájou, že mě tu dnes podpořily a vůbec všem, kteří o tom věděli a mysleli na mě. Čas 3h:47min není takový, jaký jsem běhával, ale dal jsem do toho všechno tak, jako v minulosti. Člověk pak zjistí, že to úsilí je vždy stejné a každý tu dnes bojoval s časem, sám sebou, ale i pro ty, kteří na něho mysleli a tlačili ho do cíle. Konec hlášení.
Nesmím zapomenout na Michal Francke, který mi s láskou přenechal svou registraci a start z první vlny 🙂
