Když mi kluci psali o prvním ročníku a snažili se mne k účasti na Wintermanu zlomit, říkal jsem si, že je to šílenství a na konci sezóny, kdy jsem už většinou dost unavený a dopadá na únava po všech akcích a závodech, kterých se účastním, řekl jsem jednoznačně ne. V letošním roce to bylo jiné a já už věděl, že mne čeká výzva Běžím domů, v rámci které jsem v jednom týdnu absolvoval trasy: 2x Ironaman, 2x ½ Ironman, Krušnomana a zakončil to Maratonem. Chtěl jsem rok 2016 a celou jeho sezónu uzavřít něčím, co pro mne bude stejně těžké, jako byla výzva a boj, který svádím za děti kolem sebe. Winterman byl jasnou volbou, a proto jsem se přihlásil a získal SLOT „SOMEONE SPECIAL“, čehož jsem si nesmírně vážil a byl to pro mne určitý závazek, že musím závod dokončit a bojovat.
Dostal jsem úžásné číslo a jméno od pořadatelů.
V sobotu před samotnou prezentací jsem ještě pomáhal v Liberci s běžeckými závody, kde jsem i závodil a pak jsme s Hromovou partou přejeli do Děčína, kde jsme věděli, že budeme ještě pomáhat stavět depo a půjčovat materiál, který vždy všude vozíme. Do chvíle, než jsem se posadil s pizzou na rozpravě, jsem si tolik neuvědomoval, do čeho vlastně jdu. Ono na to nebyl moc čas během celé sezóny a najednou to tu bylo a já jsem i přes únavu celého kolotoče byl připraven skočit do Labe.
Samotný závod byl tak těžký, až byl krásný a každý jeho metr byl cítit. Skok v pět hodin ráno do temného Labe, kde vůbec nic nevidíte, nebyl úplně příjemný a plavaní se mi nepovedlo dle představ. Když jsem viděl první Děčínský most, byl jsem šťastný, a když jsem se blížil k výlezu z vodu, říkal jsem si, to nejhorší mám za sebou J. Ale to jsem nevěděl, že ke kolu půjdu po čtyřech, protože jsem nebyl schopen udělat krok, ale tím, že jsem vedle sebe ucítil Páju, která mi pomáhala a s klukama zajišťovala support, byl závod hned jednodušší. Podpora rodiny a pocit toho, že bojují se mnou celý den, člověka nenechá jen tak vzdát (To je pro mne Winterman). V tomto závodu je vítěz naprosto každý. Cyklistická část kola byla kopcovitá a časově dlouhá. Sám jsem si vůbec nedokázal představit, že bych ještě měl doběhnout na Ještěd. Na kole jsem měl defekt, který jsem musel opravit a poté zase pokračovat. Od poloviny kola jsem zase nedokázal moc dobře jíst a začaly se mi vracet stejné myšlenky jako při výzvě Běžím domů. Když jsem dojížděl na Maleville, cítil jsem určité štěstí uvnitř sebe, že jsem to dokázal, ale stále na mne čekalo 42 km a vrchol Ještědu. Štěpán se rozhodl, že poběží se mnou celý maraton a podpoří mne tak,jako já podporuji jeho cestu v životě. Dominik s Pájou nás zásobují jídlem a pitím a vším potřebným. Vždy, když jsem uviděl Páju, jak na mne někde čeká, vždy jsem chtěl celý závod o to více dokončit. Posledních 5 kilometrů už bylo náročných a i přes to, že se mi povedlo většinu tratě běžet, už jsem cítil velkou únavu a přemýšlel nad tím, že jsem to dokázal. Když jsem s Pájou dobíhal do cíle, byl to neskutečně krásný pocit, ale byl jsem tak unavený, že jsem nedokázal vyjádřit své pocity a to, jak jsem byl šťastný. Byla tam má rodina a já měl to štěstí to s nimi prožít. Bolest, zimu, bezmoc, lásku a chuť bojovat, která mne dovedla do cíle. Ten závod jsem běžel pro Hromovou partu a 15 hodin strávených na trati bylo pro mne tím nejlepším zakončením sezony. Těžkou výzvou jsem začal a extrémem skončil.
Ani samotný doběh do cíle neznamenal konec za tím vším. Až když jsme scházeli dolů z Ještědu, Páju jsem objal a dokázal už konečně brečet a uvolnit to vše ze sebe. Pája a kluci byli a jsou pro mne velkou oporou. Pája mne odvezla do Děčína, kde jsem ještě musel zaháknout vlek a dopravit ho na Maleville.
Winterman je sice extrémní triatlon, ale já ho vnímám jako vykročení do svého nitra a sáhnutí si na samotné dno, které v tomto závodě cítíte a sdílíte. Moc děkuji Danče a Vláďovi za tuto možnost být tohoto závodu součástí.
Na selfie je vždy dost času 🙂
Štěpan bojuje semnou na trati
Příprava se nesmí podcenit 🙂
Hromová Parta