Deník.cz Praha – Tomáš Slavata závodí v terénním triatlonu a patří v této disciplíně mezi nejlepší české sportovce. Na svém kontě má několik předních umístění z českých i zahraničních podniků.
Ke sportu vás údajně přivedl Váš nevlastní otec. Mohl byste alespoň trochu nastínit jeho příběh a vliv na Vaši osobu?
Karel vstoupil do mého života, když mi bylo asi 6 let, tenkrát pro mne bylo normální, že někdo do mého života přišel a za chvíli zase odešel. Naučil jsem se to brát jako běžnou věc, ale on byl jiný než ti ostatní, měl cit ke sportu a měl své sny a cíle. Myslím si, že právě to do mě vložil, aniž by si to uvědomil, ukázal mi, že se dá ve sportu nalézt mnohem více než jen úspěch a pomohl mi nasměrovat energii tím správným směrem. On ze mě chtěl mít vzpěrače a zápasníka, tak jako byl on sám. Bylo krásné se dívat na všechny ty medaile a diplomy, které měl. Byl to prostě můj hrdina a já jsem rád, že i přes to, že odešel jsem si k němu znovu našel cestu zpět. On mi dal nadějí, že mohu být jako on a bojovat na sportovním poli, ukázal mi můj vzor – sebe, sice jen na chvíli, ale přišel v ten pravý čas.
Chtěl jste být vždy triatlonistou nebo jste snil o jiném sportu?
Jako malý jsem hodně běhal a chtěl být ten nejlepší, ne proto, abych vozil ty medaile, ale aby si mne někdo všimnul a já ukázal, že mám právo být na tomto světě. Pak jsem viděl na programu OK3, který šel po revoluci, záznam triatlonu, který si získal můj obdiv, to jak sportovci dokáží střídat disciplíny a pokořují dlouhé vzdálenosti. Chtěl jsem být jako oni, s tou nezdolnou vůlí bojovat s každým kilometrem a přijmout tu výzvu.
Co považujete za svůj největší sportovní úspěch?
To, že jsem dokázal vybojovat kvalifikaci na MS na Havaji v Xterra terénním triatlonu a to že jsem se probojoval mezi ty nejlepší u nás.
Čeho byste chtěl ve sportu i mimo něj dosáhnout?
Moc bych si přál vybojovat kvalifikaci na Havajského Ironmana, nejtěžšího triatlonu planety. V tom ostatním bych si moc přál, abych dokázal veřejnost přesvědčit o tom, že by měla být pomoc druhým běžná a přestat škatulkovat „problémové“ děti. Každý z nás si zaslouží svou šanci a je úplně jedno v jakém prostředí vyrůstá čí jaké má rodiče.
Co Vás přivedlo k charitativní činnosti?
Nevím, zda dokážu úplně přesně vyjádřit to co mne přivedlo k tomu co dělám. Vše mělo svůj čas a přirozenou cestu. Když jsem vychovával své dva synovce z dětského domova, tak jsem si postupem času uvědomil, co se mi povedlo v tak brzském věku dvaceti jedna let a to, že jsem nevzdal svou šanci na život. Uvědomil jsem si sílu toho, co nesu a nechtěl jsem, aby další děti museli nést to samé a nemuseli čekat na ten vzor z dospělého světa a lásku, která nepřicházela. Snažím se co nejvíce dětem kolem sebe, ať už z dětských domovů, tak ze slabších rodin ukázat, ukázat, že musí bojovat a skrze svůj čas, který jim dávám, mohou cítit upřímnost. Tak jako se to jednou povedlo mě samotnému a zachránil jsem sám sebe i přesto, že jako každý člověk svadím své boje uvnitř sebe, ale to není důvodem, abych zapomněl na ty, kteří tu pomoc potřebuji více nebo spíše vzor.
Čím vším se v rámci charity zabýváte?
Hlavním cílem toho co dělám je to, že investuji co nejvíce svého času dětem kolem sebe, snažím se spojovat rozdílné světy, které naše společnost dala do komunit a omezila jeho přirozenou integraci, to že hendikepy a lítost, nejsou důvodem k tomu, abychom nežili své sny a nevyměnili je za svou pohodlnost a strach. Skrze triatlonové závody, tréninkové kempy, individuální podporu dětí, které si beru k sobě se také s Rosťou Novákem, snažíme s La Putykou dětem ukázat i krásný svět umění a tance. Snažím se prostě vynaložit co nejvíce energie do všeho, co mne samotnému v dětství chybělo. Je to jednoduchá myšlenka, možná naivní, ale zatím za mnou stojí kus odvedené práce a důkaz toho, že to jde vnímat svět stejnýma očima a nedělat rozdíly.
Připravujete případně další projekty?
Velice rád, bych jednou vybudoval při Atletice Tábor malou ubytovnu, kde by mohli děti společně se mnou a sportovci trávit čas sportem a nejen tím, prostě jim dát svůj čas. Nalézt určitou střechu tomu všemu co dělám a dokázat více ty děti sdružit a spojit v jejich sen a ukázat, že jsme na ně nezapomněli. To co dělám, nezachrání svět ani všechny děti, ale pro těch deset dětí, které každoročně získám k sobě, má smysl v tom pokračovat a věřit, že i toto se jednou uskuteční a nabídnu dětem mnohem více. Teď jsem často omezený kapacitou, toho kolik dětí si mohu k sobě vzít a poskytnou jim aspoň na chvíli sebe a své zázemí
Na co jste ve své práci s dětmi nejvíce hrdý?
Jsem nejvíce hrdý za jejich úsměv, bezprostřednost a hlavně upřímnost, která se v dospělém světě ztrácí.
Autor: Redakce Deník ŠTĚPÁN ŽÁDNÍK