Když jsem se v roce 2011 stal členem předsednictva Českého Klubu Fair Play, přijal jsem zodpovědnost nejen za sebe, ale i za to, co ponesu dál a to, abych nikdy nezapomněl co mne zachránilo i přesto, že má minulost byla temná, než jsem našel ten správný směr. Sport mi ukázal cestu a naději na lepší život. Pak už vše bylo jednoduché. Vybojovat kluky do péče a jít za snem, který jsem v hlouby duše cítil a bojoval za něj. Proto jsem v posledním měsíci pracoval na řeči pro Plénum Českého Olympijského výboru a nebylo mi lhostejné, co vše se skrývá za filozofií sportu. Nechci vzdát svůj život a naději, která mi dala šanci žít lepší život. Nechci být ten, který se bojí nahlas říct to, co ho uvnitř trápí a poukázat na to, co se ztrácí díky zákulisním bojům a lidské neupřímnosti. Proto přikládám řeč, kterou jsem 11. 4. 2013 přečetl za velké nervozity a vnitřního boje se strachem. Táke moc děkuji klubu Fair Play, který mi dal důvěru a nominoval mne do řád pléna ČOV.
Každý musíme žít svůj sen, jinak je těžké být šťastný uvnitř sebe.
Řeč na plénu ČOV
11. dubna 2013
Hezký den všem přítomným.
Sport mi dal šanci žít lepší život. Ukázal mi směr a dokonce mohu říci, že mne zachránil. Cítím proto povinnost tu dnes před Vás předstoupit jako člověk, sportovec i jako člen předsednictva Českého klubu fair play a poukázat na pár podstatných věcí, které se v mých očích vytrácejí z nejvyšších kruhů sportovního prostředí.
Společně utváříme podmínky pro rozvoj sportu v naší zemi a neseme vlajku, kterou mají sportovci a veřejnost následovat. Nejenže na nás spočívá zodpovědnost za rozhodnutí, jež mají vliv na životy řady jiných lidí, ale současně dáváme dětem a mládeži vzory chování. V kladném případě například tím, když se bez okolků postavíme za to, čemu z hlouby duše věříme, nebo když veřejně oceníme rytířské činy sportovců nehledě na jejich fyzický výkon či zisk medaile.
Český olympijský výbor a jeho složky jsou pilířem českého sportu. Ovšem změny a napětí, jež se v posledních měsících na této půdě odehrávají, jako by zastínily ušlechtilé myšlenky a cíle, k nimž se skrze členství v tomto plénu hlásíme. Už v průběhu volby nového vedení jsme se rozdělili a v mnoha případech dali přednost svým osobním zájmům a pocitu vlastní důležitosti namísto toho, abychom se soustředili na něco mnohem důležitějšího.
V dobách nesvobody byl sport možná jediným ostrůvkem, kde mohli lidé navzdory režimu projevit svou sílu. My ji dnes můžeme projevit takřka kdekoliv, ale mnohdy ji bohužel nedokážeme správným způsobem využít. Má-li se český sport v budoucnu rozvíjet, bude to možné jen díky spolupráci a odhodlanému zapojení nás všech bez ohledu na to, kdo zrovna stojí v čele Výboru a zdali se to každému z nás líbí, či nikoliv.
Zákulisní boje nikam nevedou, zbytečně nás vysilují a jen vrhají špatný stín na celek. Pokud se ale dokážeme i přes to všechno, co se kolem nás děje, vrátit k našim společným cílům a vizím, pak přestane být tolik důležité, kdo tu aktuálně předsedá. Navíc, jsme to přece my, kdo musí nová rozhodnutí posvětit.
Bez projevu respektu a prosté lidské slušnosti se však nemůžeme nikdy obejít, a to i v případě rozdílnosti názorů. Víte, nejde mi o nějaký dokonalý svět, ale o svět, ve kterém převládá lidskost a úcta k druhému. Vždyť na startovní čáře stojí sportovci jeden vedle druhého a nezáleží na tom, odkud kdo pochází, jaké názory zastává, nebo v jaké radě sedí.
Jako zástupci Českého olympijského výboru jsme už z podstaty nositeli společenského symbolu. Jenomže ony silné a krásné hodnoty spojené s filosofií olympismu a s duchem fair play musejí vycházet především z nás samých, z našeho jednání. Formální přijetí byť třeba dobře znějících etických kodexů, za které bychom se mohli v případě potřeby schovat, nestačí. Rozhodující jsou naše činy!
S vědomím našich morálních závazků mne velmi trápí, že zde přihlížíme, jak se Český olympijský výbor pomalu proměňuje v obchodní společnost. Uvědomuji si, že k organizačním změnám dochází zejména kvůli nedostatku peněž ve sportu, a doufám, že úspěšní právníci a manažeři zasedající ve vedení tento trend napraví. Přesto finanční hledisko nemůže mít naprostou přednost před ideály. Takhle základní myšlenky olympijského hnutí zahubíme.
Mrzí mne, že v těchto dnech ze svých funkcí odstoupili dva dlouholetí členové předsednictva Českého klubu fair play (sportovní novinář Pavel Kovář a dvojnásobný olympijský medailista a mistr světa v ledním hokeji Jan Klapáč). Měli bychom se ptát proč a nenechat to jen tak bez povšimnutí. Vždyť jsou to právě velké osobnosti, které Český sport navenek reprezentují, a stali se vzory pro mladé sportovce.
Stále přemýšlím, proč tolik lidí přestalo věřit v sebe. Kde je více těch, kteří dokážou měnit věci kolem sebe k lepšímu a činit tím i sebe sama šťastnými? Způsobuje tu otupělost pokrytectví, sobectví, neustálá honba za úspěchem a ziskem, anebo jen strach bojovat za své vnitřní přesvědčení? Možná je můj způsob vnímání věcí některým z Vás vzdálený, ale já zkrátka věřím, že dokud dýcháme, nesmíme se vzdávat svých nadějí a poddávat se tlaku okolností.
Na závěr bych se na Vás všechny, a zvláště pak na vedení Českého olympijského výboru chtěl obrátit s výzvou: Kvůli materiálním ohledům prosím nezapomínejme na dlouhodobý záměr vést mladé sportovce dobrým příkladem. Pro krátkodobé cíle neopouštějme zásady morální, z nichž můžeme čerpat sílu a které nám pomohou se sjednotit. A také si dejme pozor na to, o kolik hodnotného můžeme během vzájemných zákulisních bojů nenávratně ztratit.
Velice Vám děkuji, že jste mne vyslechli a měl jsem tu možnost před Vás předstoupit jako mladý člověk, který stále vzhlíží, a věří lidem, kteří česky sport utváří, či za něj dokázali bojovat, když jsem byl ještě malé dítě.
Ocenění od Mezinárodního Olympijského výboru za sport a společenskou odpovědnost v roce 2012.