Už dlouho v sobě hledám ta správná slova, jak vyjádřit a vysvětlit, jak často se naše společnost mýlí a jak se nechá strhávat mediálními kampaněmi typu „ústavní péče je špatná a je třeba ji reformovat“. Jak dětské domovy, tak OSPODy bývají terčem častých útoků včetně lidí, kteří v nich pracují. Vedle učitelů nebo lékařů se přitom jedná i v tomto případě o ty, kteří svou práci nevykonávají s motivací finančního ohodnocení, ale z lásky k dětem a přesvědčení být jim v systému ústavní péče oporou.
Když si položíme otázku, v jakém případě se dítě dostane do dětského domova, asi se shodneme na tom, že tehdy, když vše ostatní selže. Dítě je umístěno do dětského domova v případech, že ho rodina týrá, zneužívá a odepírá mu základní životní potřeby (hygienu, jídlo, škola). Takové dítě je traumatizované, podvyživené a má poruchy chování. Ne proto, že je v dětském domově, ale pro to, čím si prošlo v biologické rodině.
V dětských domovech jsem strávil spoustu času. Viděl jsem mnoho objetí, smíchu, radosti a štěstí ze strany dětí i vychovatelů. Bohužel jsem viděl i to, jak děti, pro které si jejich biologické rodiny přijedou a vezmou si je domů na víkend, viní ze svého pobytu v dětském domově právě vychovatele, a jsou na ně sprostí. „Já tě nebudu poslouchat, nejsi moje matka.“ Proč se vyčítá sociálním pracovnicím OSPODu to, že dětem při odebírání říkají, že jedou na výlet, ale už se nezmíní, že jejich biologičtí rodiče vlastním dětem lžou v tom, že jim je bezdůvodně odebrala sociálka? Co udělali pro to, aby s nimi mohly vlastní děti zůstat a vyrůstat v rodině? Přestali je zneužívat nebo mlátit? Dostali najíst? Proč se na pranýři houpou vychovatelé z dětských domovů, kteří údajně nedávají dětem dostatek lásky a nemají pro ně dostatek pochopení, a neotevřou se dveře do rodin, které dopustí, aby jejich vlastní děti trpěly? Jsou to, myslíte, rodiny podprůměrného intelektu? To je možné. A vy k nim domů půjdete, sednete si mezi hromadu odpadků a budete pracovat s alkoholikem, který znásilňuje dceru své družky na tom, aby to tak nebylo? Pokud tam nepůjdete vy, navštíví je sociální pracovnice, která to má v popisu práce mimo jiné vedle hromady administrativy v kanceláři, účasti u soudních líčeních a dalších 300 rodin, které musí kontrolovat. Kdo tedy selhává? Sociální pracovnice nebo my jako společnost, která není ochotná opustit teplou židli a pomoci tam, kde je to skutečně potřeba?
Dětské domovy ani jejich vychovatelé nemohou za to, že často nezvladatelné děti končí v dětských domovech. Vychovatelé nechodí po ulici a nesbírají své „klienty“, ale snaží se napravit to, co způsobila biologická rodina. Volá se po zrušení dětských domovů a reformě a já se ptám, kdo si vezme domů romské sourozence ve věku od deseti do patnácti let?. Jak můžeme zrušit dětské domovy a kritizovat systém, když si v žádostech o adopci zaškrtáváme děti vysokoškoláků s modrýma očima? Co pak bude s těmi ostatními dětmi, které systém tak „špatně“ připravuje do života? Kdo je připraví lépe, když jsou to často děti kriminálníků, špatnou ekonomickou situací a drogově závislých rodičů, ke kterým ty děti ještě navíc mají láskyplný vztah? Vezmete si je někdo domů s vědomím, že vám v patnácti vykradou byt a půjdou za svou biologickou rodinou? Neziskové organizace uvádějí, jak jsou děti po odchodu dětského domova osamocené a traumatizované. Přes 10 000 lidí podepsalo petici na zavření a omezení dětských domovů, aniž by znali nebo měli osobní zkušenost s dnešní ústavní péčí. Lidé, kteří žádnému dítěti domov nedali, vidí zodpovědnost v podpisu, a cítí hrdost, že něco udělali. Takto lidé vnímají svou zodpovědnost a volají po změnách, aniž by proto udělali více.
V dětských domovech už několik let funguje rodinný systém, který poskytuje dětem krásné zázemí, aby nestrádaly. Děti jsou umísťovány do rodinek, kde je obvykle 8 dětí a kde se střídají dva vychovatelé. Každá rodinka má vlastní kuchyň, obývací pokoj, sociální zařízení, děti jsou ve dvou – nebo tří- lůžkových pokojíkách. Domovy mají zahradu, tělocvičnu, někdy i bazén, jezdí na výlety, na dovolené, na lyže, některé i k moři. Děti mohou být v domově až do svých 26 let, pokud studují. O tom, že dítě na svou vlastní žádost odejde v 18 letech s úsporami, které šetří dětský domov včetně odchodného, a jeho rodina ho o vše připraví během pár měsíců nebo že vše okamžitě utratí, se už nikde nenapíše. To ale není tím, že by je domov na odchod nepřipravil. Zachovají se stejně jako bychom se v těch letech zachovali my všichni. Často se pak dítě opět obrací na své vychovatele, protože nikoho jiného nezná. Ti pak často riskují a těmto dětem pomáhají i nadále a společně hledají další životní směr, protože se jedná o člena „rodiny“. Dětské domovy mají dnes už své startovací byty nebo byty pro matky s dětmi. Pokud chceme mezi tyto děti vstoupit či jim pomoci, není třeba jim kupovat drahé telefony či notebooky, ale dejte jim svůj čas anebo domov. Není třeba, aby se měnil systém, ale je třeba, abychom se změnili my sami.
Máme ze sebou reformu pěstounství, která měla dle médií a MPSV pomoci hlavně dětem. Do centra pozornosti se ale dostalo spíše to, jaká finanční odměna bude pěstounům vyplácena. I přesto se po pěti letech od reformy počet dětí v dětských domovech navýšil. Místo toho, aby se dorovnaly peníze samoživitelkám, které mají nejen snahu, ale někdy i dvě práce, aby vše zvládli, vznikla reforma, která jen pomohla neziskovému sektoru získávat více peněz pro své neziskové organizace (například na školení pěstounů).
Nejsem člověk, který se politicky vyjadřuje či poukazuje na věci, které jsou špatně, ale cítím potřebu se v dnešní době zastat lidí v dětských domovech a OSPODech, ve kterých se pohybuji už od roku 1996, kdy jsem vychovával své kluky a teď mám další děti doma. Vidím neskutečné změny v péči o děti, domovy prošly rozsáhlou rekonstrukcí proto, aby dětem daly pocit rodiny. Není den, abych mezi těmito lidmi netrávil čas a nesdílel jejich obavy o děti, kterým dávají vše, či je ochraňují před realitou jejich rodin, žijících na pokraji společnosti.
Pěstounská péče se zdá být krásnou náplastí na ránu způsobenou ztrátou rodiny. I ona má ale své stinné stránky. Ne vždy totiž děti o pěstounskou péči stojí, ne vždy si k ní vybudují důvěru, a ne vždy se v ní cítí šťastné. V poslední době se setkávám s tím, že se děti z pěstounských péčí vracejí, což je pro ně neskutečné trauma. Pěstouni zjistí, že dítě nezvládnou a vrací ho zpět do domova. Pokud se dítě zklamalo už ve své rodině a zklame se v další, hledá chybu v sobě. Dětský domov pro něj pak představuje mnohem pevnější půdu pod nohama než pěstounská péče v podobě dalšího zklamání. Není proto přeci možné, aby se rušily fungující domovy s dlouholetou tradicí a přistoupilo se k novele, na kterou naše společnost není připravena. Nemůžeme přeci volat po reformě, když nemáme ani personální zajištění pro dosavadní systém. Pokud někdo staví svou práci pro děti na tom, že šlape po práci těch druhých, je to velké selhání neziskového sektoru a lidí, kteří se hrdě spojují se štvavými kampaněmi a politiky.
Ne všechno, co je kolem nás, musí být pravda a ne všechno, co funguje v okolních státech s jinou kulturou, se může aplikovat v naší společnosti, která se dle mého stále po 17.listopadu hledá. Pokud chceme pomoci, pak musíme i přijmout zodpovědnost s tím spojenou, a ne ji zaměnit za zlá slova útočící na systém plný lidí, kteří si dobrovolně vybrali práci s dětmi i za cenu velkých úskalí, ponižování, tahanic a bezpráví.
Pomáhat se musí zodpovědně a tak, aby šlo skutečně o děti. Z mého pohledu se ale čím dál více mluví o tom, co se musí změnit, a čím dál méně o samotných dětech. Ty děti, tedy kromě těch, které nechtějí respektovat režim nastolený jak v domově, tak v každé rodině, jsou často myšlenkově mnohem dál než my sami a jsou v domovech šťastné, protože ve své rodině, by neměly šanci žít plnohodnotný život.
Vše je o lidech a u těch to musí začít, nikoliv změnou systému, ale změnou v sobě samém a pokud nemám dost sil dát dítěti domov a svůj čas, pak nemáme právo hanobit či špinit jejich práci.
Až bude dostatek lidí, kteří dají opušteným dětem rodinu bez ohledu na jejich původ, pak nebudou muset být dětské domovy, ale pokud je zásadní selhání v nás lidech, pak nemůžeme hlásat reformy, které bez personálního zajištení nemohou fungovat.
Chci tímto poděkovat všem lidem, kteří pracují v dětských domovech a OSPODům, které se snaží dávát své maximum. Nikdo nemůže svou práci povyšovat nad tu ostatní, či si myslet, že změní věci tím, že bude špinit práci druhých, aniž by vychoval jediné dítě z tohoto prostředí.
Tomáš Slavata