Cesta k Baltu – Volume III – nepotřebujeme zachránit, ale chceme pomoci. I tento rok jsem realizoval cestu k Baltu pro děti z DD. Tentokrát se s námi na kola vydal Dětský domov Liběchov, jehož nominovaní cyklisté se na cestu zodpovědně připravovali, chtěli pokořit sami sebe a v neposlední řadě hlavně pomoci dobré věci. Děti musely v pěti dnech zvládnout ujet 580 kilometrů, což oproti jejich běžným vyjížďkám představovalo notnou dávku odvahy i vnitřní síly. Do této doby nikdo z nich neujel víc jak 70 kilometrů v jednom dni a nikdo z nich asi ani dosud neokusil celodenní cyklistický maraton v silném větru a nesnesitelném horku . Dne 10.6. vyjeli Sam, Filip, Tomáš, Dianka a Tomáš II v děvet hodin ráno z DD Krompach, kde to vše před lety začalo. Ředitelka DD Krompach Regina Styblíková výpravu odstartovala a DD Liběchov pod vedením ředitelky Petry Šumové a Lukáše Randáka vyrazil vstříc velkému dobrodružství.
První den na děti čekala trasa dlouhá 125 kilometrů, v rámci které se musely naučit pracovat jako tým, aby neujížděly slabším. Díky hercům z Cirk La Putyky, kteří to vždy zezadu jistili, tak nikdo nebyl naštěstí poslední. Kuchyně jsem se opět zhostil já, což bylo poznat už na prvním jídle, gurmánském rýžovém cosi, které se zase nedalo jíst 😊 Naštěstí jsem měl po ruce omáčky hotovky, které to zachránily, navíc děti měly tak velký hlad, že tu kejdu nakonec všechnu snědly. Už od prvního dne jsem celé výpravě říkal, že tam nejsem od toho, aby mne měli rádi, ale od toho, abych je dostal do cíle. Což byl tak trochu samozřejmě i účel mojí kuchyně J Nebude vám chutnat natolik, že pojede tak rychle, abyste už byli doma a nemuseli jíst Tomášovy vychytávky, říkal jsem si. Ale teď vážně. Skutečně bylo potřeba, aby mne děti ve všem poslouchaly a má přísnost byla cílená. Vojenský morál, vojenská kuchyně. Nechtěl jsem, aby podceňovaly samotnou cestu, ale aby vnímaly tu zodpovědnost za celý tým a spolupracovaly.
Díky tomu jsem si hned vysloužil přezdívku Tyran 😊 a od úterního rána z úst Jiřího z Cirk La Putyky jsem už jen slyšel pokorné „Ty můj tyrane.“ 😊 Je pravdou, že jsem už od začátku cítil únavu z předešlých akcí a byl někdy nepříjemný, ale nechtěl jsem udělat žádnou chybu a udělat maximum, aby děti dojely. V úterý už na celou výpravu čekalo dalších 130 kilometrů a bylo vidět, že to nebude pro nikoho jednoduché. Jindy upovídaným dětem, mezi které krásně zapadl i náš Jula, najednou docházely slova a síly na silácké řeči 😊 Začal ten opravdový boj s kilometry, vedrem a sebou samotným. V úterý se už trasování ujala Péťa a na první zástavce jsem ještě znovu zdůraznil důležitost toho, aby se skupina pohybovala jako celek, aby ti slabší nebyli vzadu a psychicky je to nesundalo. Od té chvíle už začal celý peloton úžasně spolupracovat a všichni začali bojovat společně. Dorazili jsme do kempu Helensee, kde nás čekalo hejno komárů a moře štípanců 😊 Jídlo se mi tentokrát povedlo o něco lépe 😊 Ale skutečně jen o něco málo lépe.
Středu jsme tipovali jako poslední těžký den s větším objemem kilometrů. To jsme ještě nevěděli, že se teploty zvednou až na 35 stupňů a každá zastávka bude pro cyklisty vysvobozením. Po celou dobu trasy jsme byli dětem k dispozici a po každých zhruba 30 kilometrech, aby si mohly doplnit vše potřebné. Když dorazily do kempu, měly postavené už stany a já se opět pokoušel o „libovou“ kuchyni. Holky Kája a Anička po celou dobu postovaly fotky a dělaly reporty. Ve středu jsem děti potěšil tím, že jsem posunul budíček o hodinu, aby se trochu více prospaly, ale i tak pro ně bylo každým dnem a každým ránem těžké vstávat.
Čtvrteční den už bolel všechny a únava byla znát. Vyráželi jsme v deset hodin a první zastávka byla u občerstvení společně se zmrzlinou za odměnu. Ve čtvrtek děti nakonec ujely 110 km a to kvůli objížďkám, které na cestách nečekaně vyvstaly. Ani tohle dětem nevzalo chuť bojovat dál a i defekty, které celou výpravu potkávaly od prvního dne, nechaly všechny v klidu, spíše to vítaly a snažily se odpočinout a najít aspoň trochu stínu. Ve čtvrtek se naštěstí už trochu ochladilo, i když na sluníčku to stále pálilo 😊 Čtvrteční odměnou nebyla jen zmrzlina, ale i koupačka v zálivu, kde jsme strávili poslední noc před finální 70 kilometrů dlouhou etapou.
V pátek už byl budíček zase v sedm hodin, aby se vše stihlo a v 9 hodin se mohlo vyrazit směr vesnička Kamp, kde měl být převozník, aby děti převezl přes záliv Štětín. My jsme mezitím jeli dotankovat auto a vše připravit na zpáteční cestu. Tím, že jsme do vesnice Kamp přijeli později než dřív, zjistili jsme, že přívoz nefunguje. Nastalo malé drama, které mělo naštěstí šťastnou dohru. Díky pomoci jednoho z místních, kterého jsme poprosili, zdali by aspoň děti nepřevezl, jsme alespoň je mohli nalodit do motorového člunu a poslat je blíž k cíli. Dospělí bohužel museli záliv objet po svých. Po vylodění pak mohli vyrazit vstříc posledním 35 kilometrům, na jejichž konci jsme už na děti čekali 😊 Pak už stačilo pouhých 1000 metrů na pláž. Ta bezprostřední radost, když uviděli moře, mluvila za vše.
Ty děti v ten týden dokázaly něco hmatatelného, co v jejich srdcích zůstane už navždy a třeba pomůže překonat jejich vlastní osud. Často chceme tyto děti zachraňovat, ale ony chtějí jen náš čas, naši pozornost a naši důvěru, že to zvládnou. Nikoliv naše milodary!!! Po celou dobu cesty k Baltu jsme děti informovali o tom, kolik peněz je už na sbírce a vždy z toho měly radost. Pocit, že někomu pomohly, je často to nejhezčí, co můžeme dát.
Cesta k Baltu – Volume III tímto,ale nekončí. Běží ještě 20 dní, abychom vybrali částku 200 000,- Děkujeme, že přispíváte na dobrou věc a pomáháte tím i motivovat 5 statečných z DD Liběchov – Tomáše, Sama, Filipa, Dianu a Tomáše! Odkaz na sbírku zde: https://www.nfpomoci.cz/proj/cesta-k-baltu-2019-volume-iii/
Dále děkuji : Emco cereálie, Author, Brynje of Norway CZ, Decathlon Liberec , DD Krompach, Veloklasikm Radiožurnál, Mladý Hrdina a Ježiškova Vnoučata – Olí Šrejbarová
Nepotřebujeme zachránit, ale chceme pomoci – Cesta k Baltu Volume IV, ale to už z DD Čeladná 😊
Tomáš, Hromová parta, DD Liběchov, Cirk La Putyka a Osm statečných