Na vyhraném kole jezdí 15 km denně do školy a zpět. Je to jeho věrný dopravní prostředek a nedej bože, aby do Pardubic zavál sníh. V červnu bylo Gabrielovi z pardubického DD 18 let, studuje dvouletý nástavbové studium na učňáku, obor plynárenství. „Už jsem vyučený plynař a musím se pochválit, dal jsem závěrečný zkoušky na samý jedničky. Technický věci mě baví. S angličtinou je to ale třeba horší. Musím víc zabrat.“
Kolo je očividně tvou věrnou a spolehlivou městskou dopravou. Jak vzpomínáš na závod STT?
Kolo mě vždycky bavilo, ale neměl jsem vlastní. Pak se naskytl závod v triatlonu, tak jsem se přihlásil, ale vůbec jsem nedoufal, že bych mohl postoupit z okresního kola. Byli tam se mnou ještě kluci z domova, ale já byl o půl minuty rychlejší, takže jsem suverénně vyhrál. V Praze to bylo už o vteřiny a doběhl jsem až druhý. Bohužel jsem měl problémy s přehazovačkou, což mě zpomalilo. Moje kategorie se jela na dvě etapy, v té druhé mě časově ještě zdolal další soupeř, čímž jsem se dostal až na třetí místo.
Co ty a sport obecně?
Od mala jsem hodně jezdil na kole. Tři měsíce zpátky jsem ještě aktivně boxoval. Teď se věnuju hodně posilování, což mi vezme finance na nějakou tu výživu, takže mi nezbývá tolik, abych si mohl dovolit obojí. Posilovnu mám zdarma ve škole, ale když si chci zaplatit třeba měsíční trénink v boxu, musím chodit na brigády. Beru sice sirotčí důchod po otci, ale na to moc nechci sahat, abych našetřil. Koupím si jen potřebné věci třeba bundu, ale jinak chci, aby mi to dýl vydrželo.
Jak dlouho jsi v dětském domově?
Od 13 let. Měli jsme jít původně do pěstounské péče k tetě, ale to se změnilo. Najednou jako by přišla velká voda a nic. Teta se o nás pak už nezajímala, nemohla se o nás starat. Otec nám zemřel, matka se už o nás nemohla dál starat a zajistit domácnost, takže jsem měl jít spolu s bráchou a ségrou do ústavu. Sestra si ale nechala od přítelovy maminky zařídit pěstounskou péči v jejich rodině. Soudem si nechala stvrdit, že může do 18 být v péči rodiny svého přítele, takže přečkala tu dobu a teď už jsou manželé, mají spolu jedno dítě. Bratr se mnou už taky není, protože si ho sestra vzala do péče k sobě. Jemu je teď 13, ségře 22.
Tobě bylo v červnu 18 let. Snem tvojí sestry bylo očividně udržet rodinu pohromadě a vybudovat zázemí, o které přišla. Jaký je ten tvůj sen?
Snů by bylo dost – dřív jsem chtěl být dobrým boxerem, ale pak jsem si uvědomil, že je to dost nebezpečný sport. Mohl bych přijít k nějakému úrazu, který by mě mohl poznamenat na celý život. Box není jen o ránách, je o přemýšlení, udržet si míru agresivity – člověk se začne lépe chovat v případě konfliktů, je vyrovnanější. Možná bych si založil vlastní plynařskou firmu. Anebo bych šel po maturitě k policii. Nabízí pobyt na 10 let zadarmo, tak jsem přemýšlel i o tom. Co se sportu týče, měl jsem chutě stát se třeba i kulturistou, ale to by musel být intenzívnější trénink a je to hodně finančně náročný. Člověk musí mít talent, nepodceňovat tréninky, snažit se.
Co víš o Tomášově příběhu a v čem si myslíš, že by mohl druhé inspirovat?
Určitě je to velký vzor v tom, že ukázal, že se dá zvednout i ze dna a agresi si vybít fyzickou zátěží. I přes to všechno se dokázal vyšplhat až na vrchol profesionálního sportovce i s tím, že vychovával své synovce, i přesto, že byl psychicky na dně, se tomu postavil čelem. Viděl jsem i třináctou komnatu Tomáše, která byla v televizi na ČT1 a dalo mi to mnoho ponaučení. Být silný jako on je přání mnoha lidí.
Co pro tebe v životě bylo nejtěžší životnízkouškou?
Úmrtí otce. Dlouho mi trvalo než jsem se s tím srovnal.
Co ti pomohlo to vše překonat?
Spíš mi nikdo nepomohl. Srovnal jsem se postupem času sám a uvědomil jsem si, že život běží dál, ale vzpomínky zůstanou. Ten,koho měl člověk rád, mu uvízne v srdci napořád.
Vánoce jsou za dveřmi a já jsem si všimla, že se pražská obchodní centra začínají plnit „stromy splněných přání“ pro děti z dětských domovů. Na jednom z nich figuruješ i ty se svými přáteli z domova a u tvé fotografie stojí mikrovlnná trouba. Proč právě ta?
Do budoucna do vlastní domácnosti. Je důležité přemýšlet dopředu.
Gabrielovi moc děkuji za rozhovor. Jeho příběh je dle mého názoru stejně tak inspirativní jako příběh Tomáše. Ruku na srdce, kolik z nás bylo v těchto letech tak uvědomělých, že nezapomínalo na nejistou budoucnost a sny, které potřebují krýt záda prací a finančním zajištěním? Rozhovor s takovým člověkem je pro mne jedním z nejhezčích předvánočních dárků. Děkuji a držím ti palce!
Pavlína Poláková