…taková byla slova ředitele VÚ Boletice k jednomu z kluků, kteří s námi letos dojeli k Baltu. A nebyla to slova jediná, která od vychovatelů směrem k dětem padla. „Strejdo, můžeme jet ještě jednou?“ „Můžete. Zapamatujte si to a zopakujte to. Vezměte sem partu kamarádů nebo svoje vlastní děti… Stačí si jen pamatovat to, že vám někdo v životě věřil a dal vám tuhle šanci. Jednou to dokažte vy sami. Sobě nebo svým vlastním rodinám.“
Jako každý rok se v nás při Cestě k Baltu mísí ohromná radost, dojetí, ale pochopitelně i smutné pozastavení nad osudy dětí, které si v životě musely projít něčím, co zůstane našim očím navždy skryté. Naději, stabilitu a vzor jim do života přinášejí jejich vychovatelé a lidé, kteří jim dávají svůj čas, důvěru a péči. Již přes dvacet let se snažím patřit právě mezi ty lidi, kteří nemluví, ale konají a jsou tu jak pro ty děti, tak i pro vychovatele, ke kterým vážíme nesmírnou úctu a obdiv za jejich práci a poslání. Jejich směny nekončí za dveřmi dětských domovů, ale prolínají se prostřednictvím příběhů dětí do jejich vlastních domovů a nad rámec jejich pracovní doby. Chceme, aby během Cesty k Baltu děti společně s vychovateli zapomněli na ty životní příběhy a zodpovědnost, kterou nesou, a to krásné, co zažijí, patřilo právě těm lidem, kteří jim dávají mnohem více než já sám. Tady ten příběh píšou oni a já jsem jen pozorovatelem a člověkem, který je tam pro ně, aby oni sami mohli posunout svou vůli a radost překonávat vlastní překážky, jak životní, tak sportovní.
Letošní parta dětí a vychovatelů, kteří nám napsali, že by chtěli absolvovat Cestu k Baltu Volume VII, byla partou tahounů. Byli rychlí, živelní, veselí, punkoví. Navíc mezi nimi byli velcí srdcaři, kteří jako vychovatelé a ředitelé působí v dětských domovech už řadu let. Radim Koreš z DD Volyně, Ruda Jakubec z VÚ Boletice a Honza Blažek z DD Tuchlov, který si Cestu k Baltu pro své děti „vymodlil“ podruhé J Ale říkal, že mu to už asi stačilo J S těmi všemi se vždy rád a často setkávám, protože mají za sebou obrovský kus práce a snaží se dětem dát opravdu kus sebe tak, jako já. Všichni si uvědomujeme, že to nejcennější, co těm dětem můžeme dát, je náš čas a důvěra.
Dětské domovy jsme na trati doplnili support teamem – Kačkou, Mayou, Liborem a Karlem, abychom pořídili fotky a videa z trati a zajistili bezpečné přejezdy mezi kempy. O gastro zážitky s velkým douškem optimismu a legrace se v kempech i na občerstvovačkách jako loni starala rodina Kučerů, která svou kuchyní zatím nikdy nezklamala. Každý den jsme zakončili nejen dobrou večeří, ale i výbuchy smíchu a dobrou náladou. Ač se osudy dětí mohou zdát nešťastné, jejich elán, mluva, vtipy a hlášky nás bavily po celou Cestu k Baltu. „Jedeme k moři, more.“
Pondělní výjezd z dětského domova Krompach nám opět zpestřila skupinka tamních školkových dětí s ručně vyrobeným povzbuzujícím transparentem a přání paní ředitelky Reginy, jejíž slova nám do prvních kilometrů vždy dodávají odvahu. Díky DD Krompach máme každý rok postaráno o poklidné zázemí před samotnou cestou k Baltu, za což moc děkujeme. Děti zde po dlouhých přejezdech z celé republiky mohou načerpat poslední síly a seznámit se s námi i mezi sebou. Ještě v den srazu, tedy vždy v neděli, probíhá rozprava a předávání zkušeností z minulých ročníků. Letos jsme opět využili možnosti sejít se na Seníku v Hrádku nad Nisou, kde se o naše chuťové pohárky excelentně postarala Kačka Vinklárková, maminka Kačky z loňské Cesty k Baltu. Připravila nám opět pestrý raut s ovocem, zeleninovými saláty, těstovinami, masem, sýry a čokoládovou fontánou.
Naše první kilometry vedly v pondělí z Krompachu do kempu ve vesnici Kromlau. Změnili jsme letos místo první cílové destinace a přespávali tak v blízkosti Ďáblova mostu tyčícího se nad jezírkem v krásném prostředí parku plném rododendronů, zhruba 132 kilometrů od Krompachu. Na „ďábelské oko“ z čediče se cyklisté vydávají podívat v úterý ráno pod vedením trasérů z Boletic, kteří je vedou až do druhé cílové destinace, kempu Helensee. Druhý den mají na Garmin hodinkách 116 kilometrů. Počasí jim v ten den moc nepřálo. Bylo větrno a zima.
Třetí den otěže přebírá Radim a kluci z DD Volyně, které čeká prorážení větru na valu podél německé Odry. Tento den je nejdelší a kilometry na hodinkách naskakují velmi pomalu. Obloha je stále zamračená, vítr neustává, takže většinu dne děti absolvují ve větrovkách. Po absolvování 135 kilometrů se i s koly ubírají do moderně vybaveného kempu ve Schwedtu, kde se zpod mraků dere slunce a vypadá to na příjemné posezení venku. Po večeři a poté, co si kluci vypůjčí pálky na ping pong, se ale obloha zatahuje a schytáváme pořádný liják. Do toho klikujeme a „sklapujeme“, protože letošní rok nechceme zůstat s kondičkou pozadu ani s kuchařem Tomášem. Kilometry, které děti absolvují na kole, již od prvního dne proměňujeme v kliky a sklapovačky. Za deště všichni zalézají do stanu, což je dobře. Alespoň budou odpočatí. Sluníčko druhý den ráno vyhřívá lavice a stoly, kluci mastí ještě před odjezdem ping pong a celá posádka se pomalu chystá na cestu. Snídáme, balíme stany a přejeme si vše nejlepší do dalšího, čtvrtého dne.
Ten je, jak vždycky říkám, za odměnu, protože se kilometrově drží u stovky, navíc se vždy po prvních dvaceti kilometrech setkáváme u zmrzlinového krámku v Gartzu. Děti si i přes přetrvávající chladné počasí a větrné podmínky dopřávají dva pořádné kopečky a mizí na dalších 84 kilometrů pod vedením trasérů z DD Tuchlov do posledního kempu na Cestě k Baltu – Kron Bellinu. Ještě v ten den se spojíme s Hankou Schánělovou z Radiožurnálu, který naši cestu sleduje a prostřednictvím Hanky celý týden přináší aktuality z naší nevšední cesty. Ředitel DD Tuchlov Honza Blažek je nominován na rozhovor, a tak se na obědové pauze stáváme hvězdami živého vysílání. Po večeři kluci dávají fotbálek a dospěláci sbírají síly do posledního dne. Na všech je patrná únava, ale nikdo otevřeně nepřizná, že už by to nejraději zabalil. Všichni se drží navzájem, nadávají na bolavé zadky, ale zítra jsou připraveni opět vstát a chopit se kola.
V pátek se naposledy plní bidony vodou a kapsy na dresech svačinami. Dnes už jen 65 kilometrů. „Dneska vedou Boletice! Takže jedem aspoň 30 kiláků v hodině!“ křičí David. Tak rychlí sice nebyli, ale k trajektu dorazili o 20 minut dřív, než jsme předpokládali, a to i s jedním defektem. Ti kluci jsou fakt rychlí…Ale není se čemu divit. Na ulici prostě v tom životě museli být rychlí.
Po přejezdu trajektem přes záliv se celá parta rozjíždí na posledních 25 kilometrů a s úsměvem na rtech šlape až k moři, kde na ně čeká široká větrná pláž a ledová voda, do které se nikomu tentokrát moc skákat nechce. Ale je to moře. To moře, které jsme tak moc zase chtěli vidět v očích dětí z dětských domovů. Jsme tady pro ten jediný okamžik, kdy si musí, i když to třeba neřeknou nahlas, v duchu určitě říct: Já jsem to dokázal! A když jsem dokázal tohle, tak už všechno!
Neuvěřitelné se opět stalo skutečností a vybrané týmy složené z dětí a vychovatelů z dětských domovů podnikly náročnou pětidenní výpravu na kolech a opět dosáhly břehů Baltského moře v německém Heringsdorfu. Samotná cesta nebyla jen o tom si poprvé smočit nohy v moři a překonat bolest či vlastní limity, ale hlavně o pomoci druhým. Celá myšlenka Cesty k Baltu je o tom proměnit dětské úsilí, odhodlání, houževnatost a vůli v peníze na pomoc organizacím, které si samy děti zvolí. Nejedou na sebe, ale na druhé.
Někdo žije tak, aby nezklamal sebe, jiný tak, aby nezklamal druhé. Cesta k Baltu se snaží o obojí. „Já jsem na sebe tak pyšná, že jsem to dokázala a nevzdala to!“ hlásí Nikča z DD Tuchlov před odjezdem zpátky do Čech. A nám je už teď jasné, že ještě pyšnější bude, až peníze, které se díky tomu, že to nevzdala, vyberou ve sbírce na Znesnaze21, pomohou dalším lidem a dětem. Pak se teprve celý kruh pomoci a smysl Cesty k Baltu uzavře.
Ač nechci Cestu k Baltu nazývat projektem, projekt to vlastně je. Má svou vizi, svůj cíl, budget, timing a nespočet hodin spojených s organizací a samotnou realizací.
Moc děkujeme všem, bez kterých by Cesta k Baltu nikdy nemohla vzniknout ani proběhnout. Je to opravdu jeden z nejkrásnějších týdnů v našich životech, na které nikdy nezapomeneme. Děkuji přátelům a lidem, kteří se v tomto roce rozhodli podpořit samotnou realizaci Cesty k Baltu, jak kuchařskými dovednosti rodina Kučerů. Finančního daru od M&M reality pobočka Olomouc, Author, Půjčovna obytných automobilu Hymer-Moravia. Dětský Domov Krompach, Znesnaze21, Garmin – Ivo Steiner a Jiří Dušek, Roma a Jolana, kteří mi pomohou děti stáhnout od moře, a hlavně velké poděkovaní vychovatelů, dětských domovů, kteří posouvají děti o každý kilometre blíž k cíli, a hlavně Vám všem, kteří jste se rozhodli podpořit úsilí dětí, aby mohli svou vyzvou pomoc, bez ohledu na jejich osud.
Tomáš a jeho Hromová Parta
Odkaz na sbírku: Cesta k Baltu – Volume VII (znesnaze21.cz)