To, co je na Vltava Run vidět, jsou hlavně běžící závodníci. Ale to, co je pod hladinou, je mnohem hlubší. Začátek našeho víkendu byl stejně jako v minulých letech v Dětském domově ve Volyni. Srdečně nás přivítaly tety i děti, měli jsme kde složit hlavy a ráno nás čekala voňavá snídaně – perník, čaj a kafíčko. Moc vám děkujeme! Letošní Vltava Run byl pro nás v tomto roce o to hezčí a silnější, že jsme se s domovy dohodli, že nebudeme na trati bojovat jen za sebe, ale že když doběhneme do cíle, tak chceme podpořit Nadaci Leontínka a její tým běžců. Proto jsme v cíli pak předali šek na 25 000,- a společně s dětmi jsme jim vyjádřili velký respekt a uznáni. Obvykle přemýšlíme, že chceme zachraňovat tyto děti, ale když jim dáte možnost něco opravdu změnit, a to, aby cítily pocit užitečnosti, dokážou pak velké věci. Často se zapomíná, jak je důležité, aby všechny tyto momenty, a i těžké chvíle prožívali vychovatelé společně s dětmi. Je spousty projektů, ale opravdu málo těch, kde dáváte prostor dětem a vychovatelům, stačí jen trávit společný čas a posouvat se dál.
Strategii jsme probrali u společné páteční večeře, kde jsme rozdělovali úseky, kdo s kým a jak poběží. Většina dětí byla úplně v pohodě, spíš se těšily na řízek nebo smažák. Ale na některých už bylo vidět, že se na běh těší. Pak se mělo jít spát. Píšu „mělo“, protože ne všichni spali 😊. Kluci ještě netušili, že to byly poslední hodiny, kdy si mohou pořádně odpočinout. Pro partu, která startovala byl budíček jasně daný – půl třetí ráno. Vstávačka, zabalit spacáky, nachystat se na běh, snídaně a odjezd.
Ve vzduchu už bylo cítit, že se to blíží. Možná lehká nervozita, ale u spousty dětí spíš nevědomost, do čeho vlastně jdou. Ve 4:30 odstartováno. Vybíhal jsem já s Tobiášem. A všechno začalo. Úseky jsme zvládali krásně. Děti i vychovatelé byli bezvadní. Bylo vidět, jak si to užívají a společně překonávají sami sebe. Stejně jako u všech podobných akcí se děti navzájem i s vychovateli neuvěřitelně podporovaly. A v neposlední řadě přicházelo povzbuzení i od ostatních běžců. Je pro mě moc důležité, aby ty úspěchy zažívali právě ti, co se o děti starají a díky nim mají děti takové možnosti. Práce lidí v DD je nedoceněná a jen díky nim se mohlo toto vše zvládnout. Čím dál jsme byli, tím víc sil ubývalo. Ale nadšení a zapojení rostlo a rostlo. Děti i dospělí sledovali každý úsek, hodnotili výkony a navzájem se chválili. V naší whatsAppové skupině jsme si posílali fotky a zprávy o tom, kde, kdo právě je a jak nám to jde. I když zrovna někdo neběžel, všichni byli součástí dění. V době odpočinku dělali vychovatelé dětem radost. Buď se fandilo na trati nebo se šlo na jídlo, jiní si našli hezké místo na opalování nebo se prošli po městě. Sdíleli spolu obyčejné, ale krásné chvíle.
Abych popsal pocity mezi dětmi a vychovateli: Po celou dobu závodu bylo nádherné cítit tu radost a vzájemnou podporu. Nikdo to nechtěl vzdát ani na vteřinu. Naopak. Děti i vychovatelé měli vždy všechno perfektně připravené. V noci čelovky, přes den opalovací krémy, a hlavně dostatek vody. Tety a strejdové mysleli na všechno a často víc na děti než sami na sebe. Jejich hlavním cílem bylo, aby byl celý běh pro děti co nejvíc komfortní a nic jim nechybělo. Na trati byl vždy alespoň jeden dospělý – ať už na kole, nebo po svých. Nikdo neběžel sám. Podpora byla obrovská a bylo krásné sledovat, jak se všichni navzájem povzbuzují a táhnou dopředu.
Pár slov od samotných DD: „Tyhle akce jsou nejkrásnější v tom, že na sebe máme s dětmi čas. Poznáme se jinak. V jiných podmínkách, v jiném naladění. A zjistíme, že společně dokážeme mnohem víc.“ Je to jejich čas, který dětem dávají. A to, že tam mohou být, je jen jejich rozhodnutí, péče a obrovské srdce. A od dětí jsem cítil něco podobně silného. I ti, kteří běžně neběhají a třeba nikdy pořádně nesportovali, se najednou proměnili v závodníky. Chtěli být lepší, rychlejší a hlavně dokázat, že to zvládnou. Bylo vidět, jak moc si svých tet a strejdů váží. Svým chováním jim dávali najevo vděčnost za to, že je tam vzali a že to spolu mohou zažít. A hlavně za ten pocit, kdy společně dokázali uběhnout přes 370 kilometrů za necelé dva dny a posunuli tím vlastní hranice.
DD Tuchlov: Par slov k tomu, co se líbilo členům týmu. Marcelovi se nejvíce líbilo, když v noci spadl. Danielovi se nejvíce líbilo, když doběhl do cíle a lidé mu tleskali. Tobiášovi se nejvíce líbilo, když doběhl svůj úsek a věděl, že už nepoběží. Matějovi se nejvíce líbilo, když doběhl druhý úsek a věděl, že oba úseky zvládl uběhnout bez zastavení a v dobrém tempu. Panu řediteli Honzovi se nejvíce líbilo, že všechny děti běžely až na hranici svých možností, a těší se, až poběží znovu. A nejvtipnější zážitek pana ředitele: Doprovázel jsem děti na kole a nejvtipnější byl jednoznačně noční běh, kdy se Marcelovi rozbily brýle. Marcel má tak silné dioptrie, že bez brýlí vidí asi stejně jako krtek po třech pivech, takže běžel po tmě úplně naslepo. Jenže já taky nevidím zrovna ideálně, takže po trase běžel jeden poloslepej a druhý skoro slepý a nějak jsme to společně dali. Vlastně to docela symbolicky vystihovalo, že běžíme pro nadaci Leontínka, která na závodě pravidelně startuje se zrakově handicapovanými sportovci.
DD Nepomuk: Pro nás je největším zážitkem společně prožitý čas s kluky. Vzájemná podpora, obejmutí. Dva dny plné smíchu. Baví nás hlášky kluků. Jsme taková malá rodina se vším všudy. Kubovi sice chyběla ledvinka při běhu, ale dal to i bez ní. Děkujeme za to že kluci a my můžeme být součástí tak velkého skvělého týmu. Vzpomínky v nás zůstanou na pořád. Opakuji. Vším můžeš být, jen musíš chtít.
DD Krupka: Nejvíc si užili to povzbuzování od ostatních lidí, úplně z toho byli nadšení, jak jim to dodávalo energii. Jsou na sebe fakt pyšní, že uběhli tolik kilometrů – ani sami nevěřili, že to zvládnou. Moc oceňovali i počasí, prý kdyby pršelo, byla by to „smrt“ 😅 Hodně je bavily rozhovory na trati, vedli i osobnější povídání a bylo pro ně fajn poznat „tety a strejdy“ zase trochu jinak. Sami říkali, že si navzájem dávali i osobnější otázky, takže to bylo celé takové otevřenější a bližší. A úplně krásně popisovali, jak si s nimi lidi plácli, poplácávali je po zádech a jak tam panovala milá a podporující atmosféra.
Moc děkujeme všem, kteří nás podporovali během závodu, dětským domovům Volyně, Boršov a Písek, kteří nám poskytli zázemí během celého víkendu. Jáje, Bětce a Láďovi – tým Vltava Run. Díky díky díky moc.
Hromová parta
