Je hlavně o lidech. O dětech, které si dokazují, že zvládnou víc, než si kdy myslely. O vychovatelích, kteří jim stojí po boku.Na pár dní se z nás všech stane jedna velká parta. Společně šlapeme, smějeme se, překonáváme krize a užíváme si společný čas.
Tento příběh píšou děti, jejich tety a strejdové. My ostatní jsme jen průvodci na jejich cestě. Tomáš jim dává příležitost, podporu a důvěru, aby mohly objevovat svou sílu, překonávat vlastní hranice a zažít pocit, že dokážou velké věci. A každý rok se znovu potvrzuje, že někdy stačí dát dětem příležitost a důvěru. O všechno ostatní se postarají samy.
I letošní parta byla naprosto výjimečná. Za Dětský domov Senožaty se výpravy zúčastnily paní ředitelka Martinka a Liduška. Za Dětský domov Tachov vyrazili Pepík s Tomem. Hlavními hrdiny celé výpravy byli mladí cyklisté Adam, Kevin, Jirka, Denis, Jíťa, David a Dan, kteří každý den dokazovali, že odhodlání, vytrvalost a týmový duch dokážou překonat i ty nejnáročnější kilometry.
Především je potřeba vyzdvihnout samotné děti. Byly opět naprosto úžasné. Když jsme si s nimi během cesty povídali a ptali se jich, proč vlastně jedou a na co se nejvíce těší, odpovědi byly různé. Někdo říkal: „Chtěl jsem si to zkusit.“ Jiný odpověděl: „Trénoval jsem, tak jsem jel.“ Objevovaly se ale i odpovědi, které vystihují smysl celé Cesty k Baltu nejlépe: „Chci pomoci ostatním.“
A právě to je na tom všem možná nejkrásnější. Tyto děti nešlapaly stovky kilometrů jen kvůli sobě. Jely také proto, aby pomohly druhým. Aby podpořily organizace a lidi, kteří pomoc potřebují. Přestože samy často neměly v životě jednoduchý start, dokázaly myslet na ostatní a věnovat svůj čas, energii i odhodlání dobré věci.
Během celé cesty přišly chvíle únavy, pochybností i těžších okamžiků, ale nevzdali to, nikdo z nich. Když bylo potřeba zabrat, zabrali. Když bylo potřeba povzbudit byly tu jeden pro druhého.
Velké uznání si zaslouží také vychovatelé, kteří celou cestu absolvovali společně s dětmi. Byli jejich oporou v náročných chvílích, motivovali je, povzbuzovali a šli jim příkladem ve chvílích, kdy už síly pomalu docházely. Právě jejich přítomnost dodávala dětem jistotu a pocit, že na nic nejsou samy.
Nejprve bych se rád zastavil u Dětského domova Senožaty. Martina s Liduškou předvedly naprosto obdivuhodný výkon. Jejich dosavadní cyklistické zkušenosti byly spíše rekreačního charakteru a jejich nejdelší trasa v životě měřila přibližně 80 kilometrů. Přesto se nezalekly výzvy dlouhé téměř 600 kilometrů. I když musely mnohdy bojovat samy se sebou, navenek nedávaly nic znát a statečně šlapaly bok po boku s dětmi směrem k Baltskému moři.
Stejný obdiv patří také partě z Tachova. Kluci byli věkově mladší a jejich sportovní zaměření směřovalo spíše jiným směrem než k cyklistice. Přesto se s touto výzvou poprali naprosto skvěle. Každý den zvládali náročné etapy s odhodláním a obrovskou vůlí. Únavu ani nepohodlí na sobě téměř nedávali znát a kilometr za kilometrem se přibližovali svému cíli.
Cesta k Baltu není náročná jen množstvím kilometrů, které je potřeba ujet. Je náročná i psychicky. Přestože děti oplývaly téměř nekonečnou energií a šlapání jim šlo obdivuhodně, s každým dalším dnem si stále více uvědomovaly, jak daleko je ještě cíl. Právě čtvrtý a pátý den byly často slyšet věty jako: „Nemyslel jsem si, že to zvládneme.“ nebo „Popravdě jsem si myslel, že to nedáme.“
A právě v těchto okamžicích bylo vidět, jak velkou cestu urazily nejen na kole, ale i samy v sobě. Když pak konečně dorazily k Baltskému moři, byla z nich cítit obrovská hrdost. Hrdost na to, co dokázaly, i na všechny, kteří stáli po jejich boku. Stejnou hrdost cítili vychovatelé i doprovodný tým. Právě tyto okamžiky jsou tím nejcennějším, co si z Cesty k Baltu odnášíme. Chvíle, na které člověk vzpomíná ještě dlouho poté.
Nechyběly ani okamžiky, kdy bylo potřeba zbystřit. Kluci měli energie na rozdávání a občas jí bylo možná až příliš. Jejich soutěžení a blbnutí někdy skončilo pádem do trávy nebo drobným karambolem. Nic vážného je ale nezastavilo. Oprášili kolena, nasedli zpátky na kola a pokračovali dál.
Velkou zásluhu na pohodě celé výpravy měl také podpůrný tým. Obrovskou oporou nám byli Tomáš s Tomášem a také naše „parta nejmladších“ – Amálka, Terezka a Honzík. Během dne v našem pelotonu často padala otázka: „Za jak dlouho bude další zastávka?“ Právě vědomí, že nás na ní čekají známé tváře a chvíle odpočinku, nám pomáhalo zvládat i ty nejnáročnější úseky trasy. Každá zastávka byla malou odměnou za ujeté kilometry. Těšili jsme se, až seskočíme z kola, protáhneme se a doplníme energii. Ovoce, sladkosti se staly nepostradatelným palivem, které nás drželo při síle po celý den. A když už síly pomalu docházely, stačilo vědět, že za pár kilometrů na nás opět čeká naše základna s úsměvem a něčím dobrým na zub.
Stejně důležité bylo i zázemí po každém dni. Když jsme dorazili do kempu, vše už bylo připravené. Stany stály, věci byly na svém místě a v hrncích bublala večeře. Po celém dni v sedle kola to byla odměna, na kterou se těšil úplně každý.
Obrovské poděkování patří také Liborovi, Martince a Petře a Honzovi, který celou výpravu zachytil v nádherných fotografiích, díky nimž budou vzpomínky na letošní ročník živé ještě dlouhá léta.
I letos se o naše plné žaludky staral ten nejlepší kuchař pod sluncem – Tomáš Kučera, kterému se říká Kuřátko. Po celém dni v sedle bylo jeho jídlo tou nejkrásnější odměnou.
Všem dospělým, kteří byli součástí letošní Cesty k Baltu, patří hluboká poklona. Nejen za zvládnuté kilometry, ale především za atmosféru, kterou po celou dobu vytvářeli. Vzájemná podpora a dobrá nálada nás provázely od prvního až do posledního dne. Byla radost být součástí takové party a sdílet s nimi čas, na který budeme ještě dlouho vzpomínat.
A nakonec člověk, bez kterého by nic z toho nevzniklo. Srdce i hlava celého projektu – Tomáš Slavata. Ten, kdo držel pod palcem každý detail, spojoval lidi, dodával energii a znovu ukázal, že i obyčejná cesta na kole může měnit lidské životy. Cesta k Baltu je toho důkazem.
Vzkazy od Martinky za Senožaty:
Cesta k Baltu…a dál. Před začátkem Cesty k Baltu Volume 9 jsme vůbec netušili, co nás čeká. Ano bylo dáno 5 dní a 580Km na kole, samozřejmě za svý.. ,,To nedáte ´´ se ozývalo dále víc než podpora. Narůstala zodpovědnost za děti, za celou akci, abychom nezklamali. V Krompachu jsme se všichni sešli a parta vypadala dosti mile. Vůbec jsme netušili, že se z toho vyklube nejlepší podpůrný tým. Po prvním dni jsme věděli, že tohle chceme a že to dáme. Kilometry ubíhaly pomalu, ale v celku s chutí dojet. Tolik Tatranek jsem snad nikdy nesnědla. A jak mi chutnaly. Děti jely společně v partičce, nebyl jediný problém, vtipkovaly. Tachov a Senožaty hej, hej.. Po cestě z nich opadla únava, a ještě byly schopné hrát na schovku. To nás dospěláky moc těšilo. Tak nějak se společně vedly a pro nás to bylo bezva, jelikož jsme nikoho nemuseli přemlouvat, nutit, zkrátka se frčelo a nic nebyl problém. Moc mě překvapilo zázemí – Petry a Martinky pomáhaly na kole – povídaly si s dětma a ty ani nestihly vnímat kilometry. Obě musely mít vymluvenou díru do hlavy, protože naše děti, když spustí, tak ty jejich pusiny nikdo nezastaví.
– Honza – fotograf – nikdy nebyl nabručený, stále s úsměvem a super fotkami – díky. Tomáš Kuřátko – kuchařík – vše od něj bylo mňam. Libor – tichý stín, který vás chrání – díky Old Surehande
Musím říct, že obrovsky mě překvapil Tomáš Slavata– znala jsem ho roky, ale to, co mi pomohl získat touto cestou ( a nejen mě), to jsem si ani ve snu nepomyslela. Dokázal nás nadchnout, věřil nám a my jemu. Ono dokázat se posunout, to někdy hodně bolí a je to dřina, ale když vás někdo provede a ukáže vám, že máte na víc, než si sami myslíte, tak to je nejvíc pro celý život. Nevzdávat se a jít za svými sny. Snad to děti uchovají ve svých hlavičkách co nejdéle. Já tedy určitě.
Martina Buchalová Horská DD Korálky – parta ze Senožat
Od Toma z Tachova
„Díky výletu k Baltu jsme poznali nové přátele a parťáky sportovce, kteří mají rádi výzvy a rádi pomáhají druhým. Avšak poznali jsme blíž i naše děti a děti poznaly blíž nás. Poznali jsme se v krizích i radostech a prohloubili tak naše vztahy. Mohli jsme dokonce poznat i více sami sebe a kam sahají naše schopnosti. Cesta k Baltu pro nás byla velice inspirativní a budeme na ni rádi vzpomínat. Děkujeme všem, kteří nás podporovali a za to, že jsme mohli tento výlet prožít. Zvláštní dík patří Tomášovi za skvělou organizaci a inspiraci. “
Ve zkratce, jak to celé probíhalo den po dni:
První den
Prvních 127 kilometrů mají za sebou a do cíle, je to ještě pořádný kus cesty, ale je úžasné sledovat tu souhru, a to, jak celý peloton funguje. Dnes se to obešlo bez defektů, pouze s jedním pádem, ale hned se pokračovalo. Párkrát se nandával spadlý řetěz. Jinak všechno a všichni. Počasí nám vyšlo úplně parádně, celý den slunko, sem tam mrak, takže na takovou cestu dokonalé. Do cílové vesničky Nowe Czaple, kde je i náš kemp jsme dorazili v šest hodin, kde stály už postavené stany a v hrncích na nás čekala výborná véča od Kuřátka.
Nádherné bylo i s dětmi poslouchat, jak v radiožurnálu slyšely svá jména od moderátorky Hanky Shánělové, která mluvila o cestě k Baltu. Každý rok se vydáváme s jinými dětskými domovy, pro které je to velká výzva a je cítit nervozita, a to, zdali to zvládnou, ale vždy to nakonec dokážeme. Děti jsou úžasné a pomalu se dostávají do toho, jak mají fungovat a jak mezi sebou spolupracovat. Hrdinové Jitka, Denis, Kevin, Adam, Jirka, David a Dan prokazuji velké odhodlaní a už to, že tu výzvu přijali nejen za sebe, ale i za to, že chtějí pomoci dál. O to více je úžasné, jak jejich tety Martina, Liduška a strejdové Tomáš s Pepou je na toto připravili a mohou s nimi sdílet samotnou Cestu k Baltu. Oni si to právě zasluhují být u toho, když tyto děti plní sny druhým, protože to je jejich zásluha a jejich práce.
Den druhý
Sedm statečných cyklistů z dětských domovů Tachov a Senožaty pokračují s velkým odhodláním dál. Únava už se sice pomalu hlásí o slovo, ale chuť pokračovat je stále. Zítra nás čeká nejnáročnější etapa celé cesty a zároveň okamžik, kdy se přehoupneme přes její polovinu.
Dnes bylo znát, že se z nás stává sehraný tým. Jízda byla plynulejší, spolupráce fungovala a všichni si postupně zvykají na každodenní porci kilometrů. Dnešní etapa byla ve znamení proměnlivého počasí. Vyrazili jsme za hezkého počasí, cestou nás několikrát potrápil déšť a v jednu chvíli jsme se pořádně sprchli. Nic nás však nezastavilo a šlapali jsme dál. Odměnou nám byl slunečný dojezd do kempu Helensee, kam jsme všichni dorazili spokojení a v dobré náladě. Opět na nás čekala zasloužená večeře a odpočinek ve stanovém městečku ukrytém mezi krásnými borovicemi.
Cesta k Baltu ale není jen o kilometrech a sportovních výkonech. Je především o přátelství, vzájemné podpoře a překonávání vlastních hranic. Je úžasné sledovat, jak děti a jejich vychovatelé táhnou za jeden provaz, pomáhají si a společně zvládají všechny výzvy, které jim cesta přináší. Děkujeme za všechny zprávy, pozdravy a podporu, kterou od vás cítíme každý den. Moc si jí vážíme.
Třetí den
Dnešních 134 kilometrů bylo skutečnou zkouškou odhodlání. A děti ji zvládly na jedničku!
Únava už se na nás všech podepisuje, ale nikdo nepolevil. Každý zabral, držel krok s ostatními a jel dál i přes bolavé nohy a hlavně zadky. Dnešní etapa nebyla jen o fyzické kondici, pořádně prověřila i naši vůli. Nejtěžší nebyly kopce ani kilometry, ale únava, která se postupně hromadí. A právě v takových chvílích je vidět, jaký jsme skvělý tým a jak si navzájem pomáháme a držíme spolu.
Ranní výjezd byl chladnější než včerejší, počasí spíše pod mrakem. A odpoledne nás opět postihl pořádný slejvák. Do kempu jsme dorazili už bez deště, ale všichni mokří. Takže plán byl jasný, šli jsme hned do teplé sprchy a vzali suché oblečení. Večeře byla delikátní a před usnutím jsme si zahráli na schovávanou. Máme navíc za sebou důležitý milník – dnes jsme překonali polovinu celé trasy! Našlapáno neuvěřitelných 384 kilometrů. A protože každá odměna přijde vhod, zítra nás čeká „jen“ 110 kilometrů, o hodinu pozdější budíček a tradiční zastávka na zmrzlinu v Gartzu. Z celého srdce děkujeme všem, kteří podpořili naši sbírku a fandí nám na dálku. Děti touto cestou dokazují, že nechtějí být jen těmi, kterým se pomáhá. Chtějí samy pomáhat druhým a ukázat, že i přes složité životní příběhy mohou dokázat velké věci. Právě proto je Cesta k Baltu tak výjimečná. Ukazuje sílu dětí, ale také obrovskou práci a nasazení vychovatelů, kteří jim každý den věnují svůj čas, energii a víru v jejich schopnosti. Díky nim děti zjišťují, že jejich minulost nemusí určovat jejich budoucnost.
Velké poděkování patří dětským domovům Tachov a Senožaty. Klobouk dolů před tím, jakou partu se vám podařilo vytvořit.
Jedeme dál. Srdcem, nohama a s úsměvem.
Čtvrtý den
Dnešní etapa nás dovedla až do posledního kempu na naší cestě. Ubytovali jsme se nedaleko městečka Bellin ve Štětínském zálivu a cíl je doslova na dosah ruky. Baltské moře už je blízko a zítra nás čeká velké finále! Dnešních 107 kilometrů bylo možná nejtěžších z celé výpravy. Síly pomalu docházejí, únava se hromadí a každý další kilometr je znatelně těžší než na začátku cesty. Ani přetržený řetěz na kole tety Lidušky nás nezastavil a Tom hned opravil. Pokaždé, když zahlédneme Toma a jeho „kamion“, nálada okamžitě poskočí nahoru. Všichni s radostí zastavujeme, doplňujeme zásoby, a hlavně dobrou náladu, kterou nám náš skvělý support ve složení Tomáš, Tomáš, Terezka, Amálka a Honzík vždycky předá.
Velkou zkouškou byly dlouhé úseky po silnicích, kde děti musely jet soustředěně, disciplinovaně a jako jeden peleton. O to víc potěšila tradiční zastávka v Gartzu na zaslouženou zmrzlinu pro děti a kávu pro dospělé. Velké uznaní si také zasluhují tety a strejdové, kteří to vše s dětmi podstupují, ale hlavně se s nimi na celou cestu k Baltu připravovali. Právě díky nim mohou tyto děti posouvat své hranice a pomáhat, kde je to potřeba. Proto jsme se rozhodli společně s přáteli z Garminu je ocenit a dnes v cíli čtvrté etapy jsme předali do dalších kilometru a výzev Garmin Edge. Teď už odpočíváme v posledním kempu, kde nás čekala závěrečná společná večeře a příprava na zítřejší den. Moc děkujeme Tomášovi Kučerovi za skvělé jídlo, na které jsme se každý den těšili a na všech chodech si opravdu pochutnali. Všichni se těšíme na okamžik, kdy po několika dnech v sedlech dorazíme k Baltskému moři a budeme si moci vychutnat pocit, že jsme to společně dokázali. Cesta k Baltu není jen o kilometrech. Je o odvaze, vytrvalosti, přátelství a víře ve vlastní schopnosti. Každý den nám děti ukazují, že i přes životní překážky lze dojít daleko, když máte kolem sebe lidi, kteří vás podporují a věří vám.
Děkujeme všem, kteří nás sledují, fandí nám a podporují naši myšlenku. Zítra nás čeká finále. Držte nám palce!
Pátý den
Pátý den. Poslední den. Poslední probuzení v kempu, poslední balení stanů, poslední nasednutí na kola. Čekala nás sice nejkratší etapa celé výpravy, ale zároveň ta nejočekávanější. Cíl byl na dosah – Baltské moře. Pro mnoho dětí to navíc bylo vůbec poprvé, kdy měly moře spatřit na vlastní oči. Cesta ubíhala bez větších komplikací a nálada byla od samého rána výborná. Přejezd trajektem, milé zpestření cesty. Jen několik kilometrů před cílem se jeden z našich hrdinů dostal do menší krize. Přehřál se, málo jedl a na chvíli to vypadalo, že přibližně 15 kilometrů před cílem pro něj bude muset Tom sjet autem. Naštěstí to byla jen krátká chvíle. Doplnil energii jídlem, energetickým gelem a hroznovým cukrem, nabral síly a s obrovským odhodláním poslední kilometry doslova dobojoval. Všichni jsme mu fandili a o to větší radost jsme měli, když společně s námi dojel do cíle.
S každým dalším kilometrem bylo cítit, jak roste napětí i očekávání. Když jsme se přiblížili k moři, už jsme se nemohli dočkat. A pak to přišlo. Dokázali to! Některé z dětí dojely k moři vůbec poprvé v životě, a navíc na kole. Pro všechny to byl okamžik, na který nikdy nezapomenou. Příjezd do cíle byl plný emocí. Slzy střídaly úsměvy, objetí i úleva, že jsme to společně zvládli. Dokázali jsme to všichni – děti, vychovatelé i celý doprovodný tým. Přestože bylo pod mrakem, téměř všichni jsme se s radostí vrhli do studené slané vody. Vědomí, že jsme po pěti dnech opravdu dorazili až k Baltskému moři, vytvořilo okamžiky, na které se nezapomíná. Bylo to nádherné. A možná právě proto bylo člověku trochu líto, že tahle cesta končí.
Ještě ale není konec. Stále můžete podpořit děti v jejich sbírce, kterou se rozhodly pomoci lidem a dětem kolem sebe. Právě to je na celé Cestě k Baltu to nejkrásnější – děti, které samy neměly jednoduchý start do života, dnes pomáhají dalším. Dětským domovům Tachov a Senožaty patří obrovské uznání a poděkování za práci, kterou s dětmi dlouhodobě odvádějí. To, co společně dokázali, si zaslouží obdiv.
Odkaz Sbírka: https://www.znesnaze21.cz/sbirka/cesta-k-baltu-volume-ix
Děkujeme všem, kteří jeli s námi, fandili nám, podporovali nás a věřili nám. Bez vás by Cesta k Baltu nebyla tím, čím je. Přátele z Garmin, Author, Harfa Ride Harfa Sport. Jan Berki, Štěpán Chroustovský a jejich přátele. Týmu Znesnaze21 v čele s Jolanou Burešovou. Moc děkujeme, také firmě Malfini za super trika a super cenu. Zbytek Cesty je plně financován ze soukromých zdrojů naší rodiny a přátel. Moc díky všem, kteří jste v tom s námi a v letošním roce chtějí děti pomoci těmto organizacím: Centrum sociálních služeb Tachov, Domov seniorů Pelhřimov, Dejme dětem šanci, Korunka Pomáhá, Nadační fond Život začíná
Text: Petra Volková a Tomáš Slavata
