Dětství a rodina

Tomáš Slavata je důkazem rčení, že vše zlé je k něčemu dobré a na všem se dá najít pozitivní stránka, stačí jen chtít a mít vůli. A ta Tomášovi rozhodně nikdy nechyběla. Jeho dětství se ani vzdáleně nedá popsat jako idylické. Svého otce nikdy nepoznal a matka a později i sestra měla silný vztah k alkoholu. Pozornost, které se mu nedostávalo doma, se Tomáš snažil získat různými “lumpárnami” na ulici. Kdo ví, kam by vše vedlo nebýt jednoho z nevlastních otců, který, bohužel jen na krátkou dobu, přišel do rodiny. Ten byl sám reprezentant ve vzpírání a řeckořímském zápase a dokázal směrovat veškerou energii tehdy asi sedmiletého Tomáše do sportu, který se brzy stal nedělitelnou součástí Tomášova života a je jí dodnes. Již na základní škole začal závodit a reprezentovat školu v různých vytrvalostních disciplínách. Přes mnoho sportů se stylem pokus-omyl dopracoval ke svým královským disciplínám, jízdě na kole a běhu, od kterých byl už jen krůček k Tomášově dnešní doméně, triatlonu.

up-editor_1218392837539

Ještě když byl Tomáš na základní škole, jeho šestnáctileté sestře narodilo dítě. Vzhledem k jejímu vztahu k alkoholu, drogám a prostituci jí byla brzy odebrána rodičovská práva a chlapec byl umístěn do dětského domova. Když bylo Tomášovi 16 let, rozhodl se svého synovce navštívit. Brzy zjistil, že chlapci jsou dva – k Mirečkovi přibyl o dva roky mladší Tomášek. Tomáš začal děti pravidelně navštěvovat a brát si je k sobě na víkendy, snažil se jim i sobě vynahradit rodinné zázemí, které nikdy dříve nepoznali. Velký zlom nastal v okamžiku, kdy musel po těžkém úrazu páteře strávit dva měsíce v nemocnici. Měl mnoho času přemýšlet a urovnat si v hlavě své priority. Ihned po propuštění z nemocnice zahájil náročné vyřizování po úřadech a soudech, aby získal své dva synovce k sobě do péče. Ve svém okolí se setkal s velkým nepochopením a odporem. Situaci mu znevýhodňovalo I to, že byl muž a na všech úřadech jednal pouze se ženami, které nevěřily, že by muž byl něčeho takového schopný. Svůj cíl však nakonec i přes všechny překážky dokázal vybojovat a po mnoha psychologických testech, při kterých musel dokázat, že opravdu nezapadá do stereotypu své rodiny, a zdlouhavých soudních jednáních si ve svých 21 letech odvedl chlapce z dětského domova k sobě domů, tentokrát natrvalo. Pro chlapce se stal mámou I tátou zároveň. Naučil se vařit, prát I žehlit. Dokázal časově skloubit život profesionálního sportovce, trenéra i rodiče a pro kluky vytvořil pevné rodinné zázemí. Dnes je Mirkovi 21 let, vystudoval hotelovou školu a již bydlí sám. Jeho mladší bratr se rozhodl jít svou vlastní cestou a s Tomášem přerušit veškerý kontakt.

Popsat veškeré Tomášovy aktivity v současné době by zabralo několik stránek, ale všechny se točí kolem vrcholového triatlonu a dětí z dětských domovů a sociálně slabých rodin, kterým Tomáš dává doslova “kus sebe”, tráví s nimi mnoho času a je pro ně velkým vzorem. Pořádá pro děti mnoho akcí a při osobních setkáních jim na svém vlastním příběhu dokazuje, že nic není v životě předem dané, že každý si vytváří svůj vlastní osud a i ony musí bojovat za svůj cíl tak, jak to dokázal on sám.

I přes to, že projekty pro děti odsunuly sport na druhou kolej, dosahuje ve sportu stále výjimečných výsledků, jako je například opakovaná nominace na nejtěžší triatlonový závod světa na Hawai. Při extrémním závodě Adrenalin Cup v roce 2008 neváhal zastavit kilometr před vítězným cílem, aby pomohl soupeři, který po cestě zkolaboval. Za tento čin obdržel čestný diplom Českého klubu Fair Play (pod Českým Olympijským výborem), jehož předsednictva je v dnešní době také aktivním členem.

922807_10152867299215313_1058843340_n

Po přečtení Tomášova příběhu si většina lidí řekne – a kde jsou ty zápory? Mám tu čest Tomáše znát osobně a mohu potvrdit, že I přes to, že Tomáš působí jako nereálné ztělesnění Mirka Dušína, který je vždy čestný, nekouří, nepije a nenadává, žádné zápory nenajdete. Snad jen, že zasvětil svůj život dětem natolik, že vždy myslí nejdřív na druhé a až v druhé řadě na sebe. Ale není se čemu divit, protože, jak jsem sama díky Tomášovi měla šanci poznat, dětský úsměv je opravdu silně návyková droga. Díky ní Tomáš našel to, co mnoho z nás stále hledá –  způsob, jak uzdravit sám sebe od své minulosti.

Kateřina Roubalová

 

Napsat komentář